1. Lont, to jsme my - NESVAČILKA

Kdo myslí, že květiny nemají srdce, nemluví, neslyší, je na hrubém omylu. Květina žijí jako my lidé, ovšem jenom v záři měsíčné, když však slunko svítí, spí, a co my nazýváme vůní, jest jejich odychování ze sna. My za svitu měsíce obyčejně spáváme, a kdo nespí, nevšímá si přece života květin, protože je lidské oko pro něj tupé a ucho hluché. Kdo však má nezkalené dětské oči a za luny nespí, uvěří, že je pravda, co budu vypravovat.

Jaký to večer! Hvězdičky vyskočily na modrou oblohu a veliký plný měsíc stál nad tmavým lesem, střeže pozorně zemi, oddychující sladkým spánkem. Nikde hluku, nikde zvuku, jenom ve vzduchu chvěla se tajemná píseň tiše kráčející nocí, zněla, nevíš kde, nevíš odkud, nevíš kam, zněla všudy!

                Ale v zahradě před zámkem bylo šumno, zvláště u besídky. Paní hostinská Réva šukala tam rychle z kouta do kouta. Uvazovala zelené záclonky ke dveřím a oknům, a kam sama nedosáhla, vylezl mrštný sklepník Chmel. Když bylo vše upraveno, rozžehla světla, samé svatojánské broučky. To vám svítilo v zelených oponách až radost! A sotva byla světla rozsvícena, přišli páni hudebníci, komár s housličkami, chroust s bručivou basou a cvrček s trumpetou, a zanotili, až se srdce smálo.

Najednou odhrnul kdosi záclonu u dveří, strčil do besídky roztřípanou kostrbatou hlavu a volal drsným hlasem: „Hoho! Bude u vás dnes ples? To se mně líbí. Sklenku vína!“

Jak jej hostinská Réva uslyšela, skočila polekaně ke dveřím: „Strýčku Bodláku, jděte s Bohem dále. Můj hostinec není pro takové lidi, jako jste vy!“

„No, no! Snad nečekáte nějaké královny!“ řekl Bodlák úsměšně.

„Čekám, abyste věděl! A kdybych nečekala, vás ve svém domě nestrpím! Kliďte se mně pryč, sice vás dám zahradníkem vyhodit.“

Bodlák zabručev odešel.

Sotva byl pryč, bylo slyšet jakési šumění, šustění a sladké šepotání. Zelená opona se odhrnula a jemná postava v růžovém hávu, po níž splýval od hlavy až k nohám zelený závoj, vkročila lehýnkým krokem jako májový vánek, vedena štíhlým krásným princem. Byla to Růže s Karafiátem. Za nimi šla bledá útlá Kamelie s nádherným Oleandrem, cudná Lilie s bohatým pánem Jasmínem, amazonka Ostrožka s plukovníkem Kaktusem, tlustá sládková Pivoňka s pyšným Tulipánem a celá řada pestrých, jakoby vzdušných postav.

Páni hudebníci spustili, až se zahrada rozléhala, svatojánské mušky, živá světélka, lítala sem tam, aby vzácné panstvo všude dobře vidělo.

Kamelie si usedla na pohodlné lenošce a ohlížejíc se mdlýma očima pravila nedbale kavalírům ji obstupujícím: „Pánové, lituji skutečně, že jsem se odvážila sem do tak ostrého vzduchu. Jsem zvyklá jen balzámovému vzduchu své vlasti, odkud mne nepříznivý osud sem zanesl, anebo teplým skleníkům a salonům. Ochuravím-li po této noci, bude to vinou vaší, barone Oleandře!“

„Krásná velitelko, nestrachujte se!“ uklonil se dvorně Oleandr. „Vyvolili jsme pro tuto velevážnou schůzi nejteplejší červnový večer, aby něžné vaše údy nevzaly nižádné pohromy a nepocítily nepohody.“

„Přísahám na svůj meč a na svou čest!“ zvolal rytíř Durman, „dnes nemůže být zima nejstarší bábě, jakpak teprve krasotince, jakou ráčíte být vy, které sálá z očí takový oheň!“

Kamélie pohlédla na hrubého lichotníka káravě.

Slyš, jaký to zvuk, jaký to hlásek! Zpívá to skutečně slavíček? Tak ještě nezpíval nikdy! Květy se rozkoší zachvěly, pospíšily ven a hledí vzhůru k nebi. Odtud padá hvězda, níž, níže, právě na panskou zahradu, a když dopadla na trávník, kdo to stál před nimi? Královna všech květin, rajský kvítek Blaženost. Rouchem jí bylo světlo všemi barvami hrající a vůně její nebyla pozemská, byla to hudba, zpěv, vůně, vše, co naše srdce dojímá, najednou.

Všecko kvítí se před ní uklonilo a dovedlo ji do besídky k přichystanému trůnu.

„Jaký spor zuří mezi vámi, že jste mne z mého blaženého sídla povolali, abych vás rozsoudila? Vyvolte si každá strana mluvčího, ať mně přednese vaše stížnosti a tužby.“

Nádherný Oleandr pokročil před trůn, uklonil se až k zemi a mluvil takto: „Nebeská  Blaženosti! My kvítí zde na zemi vedeme po nějaký čas spor o královnu. Někteří hlasují pro Růži. Nezapírám, že vyniká krásou a vůní nad jiné, já však a přívrženci moji jsme toho mínění, že pouhá krása nestačí k hodnosti královny. Vyznávám upřímně: Růže nemá vznešenosti, nezná ušlechtilé hrdosti! Je sice též v kruzích nejvyšších oblíbena, avšak zapomíná se často a snižuje se až do nejchudší chaloupky a to královně nesluší. Přesto je neuhlazená a bodá každého, kdo se jí dotkne.“

„I u všech čertů!“ zvolal hněvivě Kaktus.

Blaženost se usmívala a pokynula mu rukou řvouc: „Hrdinové bývají ohniví. Poshov, pane plukovníku.“

„My obrátily jsme zřetel na jinou vznešenou květinu,“ pokračoval Oleandr, „zde na královskou Kamélii. Suď sama královno nebeská, nevyrovná-li se ušlechtilá Kamelie krásou Růži? A pak považ, jak opravdu po královsku si počíná. Kdo ji kdy viděl jinde než v nádherných komnatách krasotinek, v zářivých divadlech anebo na lesklých plesech? Vznešenost je jí přirozená, bez lesku a pohodlí by uvadala, umřela, pročež budiž královnou všeho kvítí!“

„Dokončil jsi?“ tázala se Blaženost.

„Domluvil jsem!“ odpověděl Oleandr, ukloniv se.

„Kdo je řečníkem z tábora Růže?“

Předstoupil Karafiát a ukloniv se uctivě promluvil jasným upřímným hlasem: „Jsem prostý květ, neočekávejte ode mne tak pěkných slov, jakými hájil Oleandr svůj návrh. Proč nás květiny dobrotivý Bůh stvořil? K radosti lidem! Není-li chudák stejně tak člověkem jako boháč? Sluší-li květině blažit jenom boháče a chudé ne? –především květině královně, která má být nejdokonalejší, vzorem všech? Oleandr sám svědčil, že šlechetná Růže miluje srdcem právě tak královským všechny vznešené i ponížené. Nazval to snižováním, ale kdo se ponížil více než náš Tvůrce sám, který miluje všechny! Nemá-li být král nebo královna odleskem Krále nebeského? Nemá-li být královna květin, z nichž se na lidi usmívá dobrota Boží na všecky, spravedlivé i nespravedlivé, též jeho odleskem?“

Karafiát zahořel šlechetným zápalem a ustal na okamžik v řeči, upíraje oči tázavě k trůnu.

Blaženost kývla pochvalně hlavou.

„Že Růže vyniká krásou nad jiné,“ pokračoval Karafiát, „pronesl Oleandr též, a na výtku o tom ,bodání´ odpoví, doufám, za mne ctěný Kaktus“

„S radostí!“ houkl Kaktus. Obrátil se k Oleandrovi, podepřel si boky a házeje vyzývavě hlavou volal: „Hej, vy moudrý pane Oleandře, jmenujte mně krále nebo královnu, kteří by byli bez vojska, bez obrany! Prosím jmenujte!“

Rajská květina však povstala, pokynula rukou a hlas její zněl jako zvonění stříbra, jako zvuk harfy, když strunami zachvívá větřík, „Já jsem Blaženost. Hledím v ráji na zdroj blaženosti, na našeho Tvůrce. Poznala jsem, že nejvznešenější cnost je laskavá pokora, ale nádherná nadutost je neřestí. Pročež budiž královnou pozemských květů ty, Růže milostná!“

Sestoupila s trůnu k uzardělé Růži, objala ji a políbila. Tím políbením zavoněly růži rty,  do té doby nevoněl žádný květ. Zavedla ji pak na trůn a posadila ji na hlavu korunu z diamantové rosy.

„Pokloňte se všichni vlídně, krásné královně!“ volala.

Květiny se poklonily a Blaženost se vznesla za zpěvu slavíka záříc vzhůru.

Sotva zmizela, odkvapila Kamelie a její přívrženci zlostně pryč. Královna Růže sestoupila však s trůnu a objala pak věrné sobě kvítí, líbajíc je na čela. A každé kvítko, které políbila, voní, pyšné květy nemají však vůně.

Komár zahrál na housličky, chroust zabručel na basu, cvrček zatroubil a královna se procházela po zahradě.

Plotem se dívala Kopřiva s Bodlákem, pomlouvali, jak mohli. Docela vzadu v zahradě stála tři děvčátka, myslivcova Fialka, ovčákova Mateřídouška a Rezedka z předměstí. Šeptala si: „To je krása! Kéž smíme mezi ně!“

Růže ten šepot zaslechla. Šla rychlek nim, vlídně se usmívajíc, „Copak vy zde děláte , milé panenky? Proč nejdete mezi nás?“

„Ach vy sladké nevinnosti!“ řekla Růže. Sklonila se a políbila je třikrát. Proto ty tři po Růži nejkrásnější vůni dýchají.

A odkud že to ví? Inu, vypravovala mně to dívenka s fialkovýma očima, s vlásky zlatými jako květ rezedy, s tvářičkami růžovými, a ta to viděla na vlastní oči. Dívala se na ně z okna

PROČ JE TATO POVÍDKA NA TÉCHTO STRÁNKÁCH?  Je jedinná odpověď- autor a jeho spojitost s naší obcí.

KDO UHODNE DOSTANE MAIL Z MÉ OSOBNÍ ADRESY- PŔEDSTAVÍM SE.  Čas do 22.8. 2009 do 22. hodiny.     ed