Poštovka
Ráno když jezdím busem o osmé hodině, vidívám listonošku jak má již polovinu roznášky po vsi hotovou. Pošta své služby zrychluje. Téměř vždy si vzpomenu na vzpomínky pana ing. Jaroslava Husáka z č.51 jak o jeho nynějším bydlišti rozhodla poštovka-tak se tenkráte říkalo listonošce.
Stalo se to takhle. Pan Jaroslav (nezaměnit za Inženýra s Jaryčkem zde jde o zcela jinou kategorii člověka) dostudoval vysokou školu chemickou a dostal umístněnku (rezervované pracovní místo určené státem) v Chemických závodech Sokolov, na druhém konci republiky. Jednal však také o zaměstnání v brněnské Lachemě a netrpělivě čekal na vyjádření z Lachemy které vypadalo velice nadějně. Čas nástupu do Sokolova se rychle blížil a on netrpělivě každý den vyhlížel tu poštovku. Ta ale přijížděla v nepravidelných časech a hlavně byla strašně zvědavá na jakékoliv dění ve vsi, tudíž ji zajímali kdejaké drby.S kde kým se zastavila, povykládala. Obyvatelé od Poustky nahoru ke škole dostávaly noviny a poštu až hluboko odpoledne.
Jaroslav se rozhodujícího dopisu nemohl dočkat i vden odjezdu do Sokolova na silnici vyhlížel dopis z Lachemy. Doma je doma a Sokolov jej zrona nelákal, ale nedalo se nic dělat a osud zapracoval že ten den po jeho odjezdu přišla očekávaná zprava o možném nástupu do Lachemy.
Bohužel doba mobilů byla v nedohlednu ( léta šedesátá) a tak nebylo jak jej vrátit. Domluvil nástup a ubytování v Sokolově a vrátil se na chvili domů kde zjistil že měl jet autobusem až ve 13 hodin a ne v půl jedenácté. To by ten dopis zastihl a zůstal v Brně. Jelikož je charakter tak smlouvu v Sokolově dodržel a žije tam celý zbytek života díky paní Seidlové.
ed