Krize a zase krize. Je všude, odevšad je slyšet, ale my si tu však žijem vcelku spokojeně. Že ne?
On už tady není žádný pamětník dvou světových válek, hospodářské krize, nástupu komunistů ten by nám pověděl co si myslí o této krizi. Toto je jen novinářská, životodárná, inspirační studna aby bylo o čem psát. Chrochtáme si v blahobytu spolu s prasečí chřipkou a necháváme se strašit že bude hůř. Čím víc tomu budeme věřit , tím ten problém bude větší.
Nikomu nejde o život, maximálně o trochu nepohodlí, snížení standardu vlastního pohodlí. Krize byla když za 1. války táta odešel bojovat za jakéhosi cizího páprdu a doma zůstala matka s pěti dětima a pěti hektarama polí. Sama na práci, děti, život a bídu. Nikdo ji nic nedal, život jen bral.
Brečela možná večer pod peřinou osaměním a strachem ze zítřka. Nebrečme dělejme. Vždyť jsou i věci k smíchu. Že ne? Tak třeba- když se v Agro Monetu bude muset propouštět tak první půjdou ti co prodali pozemky. Tak rozhodli členové vedení- většina z nich má půdy tak do květináče. No jo, co se na na volilo, tak to volí, voli.
Víra hory přenáší. Věřme si.
dle námětu čtenáře
ed